Historie cementu a betonu

Pro spojování sušených cihel používají bláto smíchané se slámou. Také používají sádrové malty a vápenné malty při stavbě pyramid.

Používají vápenné malty, které jsou mnohem tvrdší než pozdější římské malty.

Používají pucolánový cement z blízkosti italského města Pozzuoli nedaleko Vesuvu při budování známé Appiovy silnice, římských lázní, Kolosea a Pantheonu v Římě a akvaduktu Pont du Gard na jihu Francie. Jako cementový materiál se používá vápno. Plinius píše o maltové směsi sestávající z 1 dílu vápna a 4 dílů písku. Vitruvius zmiňuje 2 díly pucolánu na jeden díl vápna. Jako přísady (látky přidávané do cementu pro zlepšení vlastností) slouží živočišný tuk, mléko a krev. Tyto stavby stojí dodnes!

Joseph Moxon píše o skrytém ohni v zahřátém vápně, který se zažehne po přidání vody.

Bry Higgins publikuje „Pokusy a pozorování učiněná pro zlepšení umění přípravy a aplikování vápenatých cementů a přípravy páleného vápna“ („Experiments and Observations Made With the View of Improving the Art of Composing and Applying Calcereous Cements and of Preparing Quicklime“).

Angličan James Parker si nechává patentovat přírodní hydraulický cement vyrobený kalcinací vtroušeniny nečistého vápence s obsahem jílu, nazvaný Parkerův cement nebo římský cement.

Edgar Dobbs získává patent na hydraulické malty, štuk a omítku, přestože jsou z důvodu nedostatečných opatření v peci málo kvalitní.

Maurice St. Leger získává patenty na hydraulický cement. Ve Spojených státech se produkuje přírodní cement. Přírodní cement je vápenec, který přirozeně obsahuje vhodná množství jílu, která zajišťují výrobu stejného typu betonu, jaký objevil John Smeaton.

Angličan James Frost připravil syntetické hydraulické vápno jako Vicat a nazval ho britský cement.

První inženýrská aplikace portlandského cementu se připisuje I. K. Brunelovi, který jej použil pro vyplnění trhliny v Temžském tunelu.

V Německu proběhly první systematické zkoušky pevnosti v tahu a pevnosti v tlaku.

Isaac Johnson prohlašuje, že spálil suroviny portlandského cementu při teplotách spékání.

Počátek éry portlandských cementů moderního složení.

Francouz Joseph Monier vynalezl při opravě zahradního květináče Američana Williama Wanda železobeton, když jako výztuž použil drátěnou síť.

Angličan J. Grant ukázal důležitost používání nejtvrdších a nejhustších částí slínku. Klíčové suroviny se chemicky analyzují.

Francouz Henri Le Chatelier stanovil poměry kyslíku pro přípravu správného množství vápna pro výrobu portlandského cementu. Složky nazval alit (trikalciumsilikát, belit (dikalciumsilikát) a celit (tetrakalciumaluminoferit). Přišel s myšlenkou, že tvrdnutí způsobuje vznik krystalických produktů reakce mezi cementem a vodou.

Ve Spojených státech bylo zavedeno přidávání sádry při mletí slínku jako zpomalovače tuhnutí betonu. Vertikální šachtové pece byly nahrazeny rotačními pecemi a pro mletí cementu se používají kulové mlýny.

William Michaelis prohlásil, že hydratované metakřemičitany tvoří želatinovou hmotu (gel), který postupem času dehydratací ztvrdne.

V americkém městě Cincinnati ve státě Ohio byla postavena první výšková budova z betonu.

Thomas Edison získává patent na rotační pece.

Začínají se používat provzdušňovací přísady pro zlepšení odolnosti betonu proti poškození v cyklickém zmrazování a rozmrazování.

Americký Kongres novelizoval zákon o federální mezistátní dálnici.

Do betonu se začíná používat vláknová výztuž.

Jako přísady se začínají přidávat superplastifikátory.

Byla dokončena nejvyšší budova z železobetonu na světě, mrakodrap 311 South Wacker Drive v Chicagu (Illinois).